Zastavit, stát!

Zvykli jsme si spěchat. Zvykli jsme si tak moc, že pokládáme spěch, ruch, chvat, kvap a tlak za něco naprosto normálního. Něco, co žije každý, co tak důvěrně známe. Něco, co je trvalou součástí našich životů, co je řídí, určuje, naplňuje, ba přeplňuje, co z nich přetéká.

„Nestíhám, znáš to,… “ omlouváme svoje pozdní příchody a nesplněné sliby.
„Promiň, jsem v jednom kole,“ říkáváme, když nemáme čas druhému naslouchat.
„Dělej!“, popoháníme ty, kteří se ještě všeobecnému kalupu nepodřídili.

Přemýšlím, kde a kdy se ten spěch a chvat vlastně vzal. Proč a kam se ženeme, za čím. Čím víc spěcháme, tím míň jsme spokojeni. Tím míň máme času na prožívání, na sebe sama i naše blízké.

Bez toho, abychom se zastavili, nedokážeme plně vnímat to, co tu je právě teď. Přítomný okamžik je osekaný, prožíváme ho tak na čtvrt, honem honem, abychom už byli pryč. A zase. A znova. Jedno „teď“ za druhým nám utíká, aniž bychom se do něj ponořili.

A jediný, kdo má moc to změnit a mávnout kouzelnou hůlkou, jsme my.
Zastavit, stát. Raz, dva.

Tip

Zastavte se. Teď.
Jen chvilinku postůjte a vnímejte, co se změní. Je to taková hra. Není třeba se zastavit na dlouho a někde zůstat trčet – jen to zkusit, na vteřinu, dvě, při vaší běžné činnosti.
Cestě do obchodu, přípravě jídla, navyklé rutině v práci.

To je změna, co? 😉
Já se při téhle hře vždycky ocitnu v úplně jiném světě. Plnějším, živějším opravdovějším. A tak mám ta drobná zastavení moc ráda. Obzvláště nyní.

---