Mám to zapotřebí?

Už zase se mi to stalo! Koukla jsem na diskuzi na FB, a sepsala komusi poměrně obsáhlou odpověď. A najednou cítím, že ji nemám vůbec odeslat. Vnímám, že vlastně živím nikdy nekončící pole mysli, výměnu názorů, snášení dalších a dalších poznatků a argumentů. Cítím, jak mě to jakými vlákénky připoutalo.

A v tom kratičkém momentě vidím, jak je důležité přestat se vzájemně přesvědčovat. Stačí jen posilovat svoje vlastní bytí. Ladit se na své niterné vnímání. Pochopit, že každý má právo na volbu, a že za tím vším, za názory, pohledy, přesvědčeními, je dobré mít – lásku.
Takovou tu dobrou vůli se dohodnout. Vstřícnost. Pochopení. Vědomí, že jsme všichni lidi, všichni na jedné lodi.

Posílám nahoru vnitřní prosbu. Nemá slova, je to jen jakési spojení a nejasné přání, ať dojdeme. Ať při nás vždy ta síla, která nás stvořila, stojí. Ať to s námi nevzdává, i když je to někdy asi sakra náročné.

A tak mažu. Poslední dobou často. Není potřeba stále živit ten prostor, ve kterém se to tolik hemží protichůdnými argumenty, kde to jiskří přiznaným i nepřiznaným bojem, přesvědčeními, zatvrzelostí ve vlastních pozicích. Živím podstatu – prosté bytí. Jakkoliv.

Tip

Často mi teď přicházejí do života situace, které mě staví před otázku: „Je to opravdu nutné?“ Jsou to drobnosti, žádné velké věci. Říct, co si myslím. Vyjádřit svůj názor. Přispět do diskuze. Vnést jiný úhel pohledu.

Jsou to takové věci, které často děláme napůl automaticky. A najednou jsou ve mně relativizovány. Komu a čemu tím přispěju? Kam se to posune? Je vůbec třeba, aby se to posunulo?

A čím dál častěji jsem vedena do zastavení. Vnímám, že jsme si tu stvořili obrovský svět, ve kterém lze být chycen do nekonečna.
Ne, není to špatně si ho užívat.
Jen někdy – to prostě není zapotřebí 🙂

---