Minulý týden jsme si mohli užít první sníh. Konečně! Dřív jsem mívala takovou divokou, jásavou radost. Nutila mě běhat, zkusit se koulovat, uválet aspoň malého sněhuláka a taky ten sníh hned ochutnat.
Dnes už to bývá jiné. Napadne první sníh a já stojím a obdivuju. Obdivuju, jak je najednou všechno krásné, pohádkové a čisté. Vnímám tu jiskřivost, užívám si dlouhé pohledy na malé závěje všude kolem, nasávám tak trochu tajemnou atmosféru, proměnu, která se se světem stala. A užívám si vločky padající proti nebi či proti světlu.
Pokaždé padají jinak. Některé těžké a hutné, mokré, ženou se k zemi nezadržitelně, rychle, jako kdyby spěchaly za svým vlastním cílem. A taky často hned tají – nevydrží, asi zpocené tím rychlým během.
Jindy se v prostoru vznášejí malé, krásné a něžné. Než se lehounce snesou za zem, ještě si nad ní pořádně zatančí. Není jich moc najednou, jsou jako sněhové víly, ale ráno je pak vidět buď tenounký sněhový poprašek – anebo bílá, načechraná peřina. Na tom vlastně nezáleží, co z toho vznikne, důležité je užít si ten tanec právě teď.
Nebo ty naducané, střední. Těch je spousta najednou, netančí ani nespěchají, padají cílevědomě a zodpovědně plní svěřený úkol – vytvořit pořádné závěje. Nevzdají se jen tak, padají dlouho, třeba celou noc. A úkol splní samozřejmě na jedničku 🙂
A letos jsem si první sníh užila hned dvakrát. První den, když jsme přijeli na místo, kde jsme se rozhodli soustředit se na práci pro sebe – druhé ráno už nebylo nic. A pak den poslední, kdy jsme se s místem našeho pobytu loučili. Oba dny jsme se prošli na silné energetické místo, pozdravili studánku a poděkovali za to, co jsme zde mohli prožít. Plodný a uvnitřňující pobyt z obou stran ohraničený prvním sněhem. Nádhera.
Chcete vědět, co zrovna básním, píšu a nabízím? Pošlete mi na sebe kontakt a nic Vám neuteče. Odhlásit se můžete kdykoliv ;)