Taky se občas dostáváte do stavu velkého nic? Měly by přicházet nápady, ale nepřicházejí. Měli byste udělat tu nebo onu činnost, ale nějak to nejde, nepasuje, neštymuje.
Kolem je taková zvláštní atmosféra – nic se nehýbe, vše se jakoby zastavilo, myšlenky plynou tak pomalu, emoce a pocity jsou jako za nějakou clonou, a i když tušíme, že nezmizely, nejde s nimi pracovat, pojmenovat je,… Úkoly se nedaří, a vlastně jakoby se z nich vytratil smysl. Svět i život zhutní. Skoro se zastaví.
Jen to naše vnitřní „měl bych“, „takhle ne“, a „to se nemá“ jaksi usnout neumí, vysílá svoje tvrdošíjné názory i přes tohle zastavení. Jakoby tihle našeptávači měli zvláštní časoprostor, kterého se nedotýkají změny v tom našem. Jednou pořád dokola svou písničku, a pořád stejně
Co v takových chvílích dělat? No, odpověď je snadná – NIC. Prostě si to užijme. Dovolme si pustit úplně všechno, a jen v tom zůstat. Bez struktury, bez snahy, bez zkoumání, bez nějakého vyššího smyslu.
Někde na pozadí nám náš pozorovatel zaznamenává, jak nám v tom nic vlastně je – a mně už bývá celkem dobře.
Prostě si řeknu, že na moje plány teď není ta správná doba, a nechávám se jen tak houpat.
Chcete vědět, co zrovna básním, píšu a nabízím? Pošlete mi na sebe kontakt a nic Vám neuteče. Odhlásit se můžete kdykoliv ;)