Melu, melu kávu

Před několika týdny mi vypověděla službu rychlovarná konvice. A pak jsem dostala kilové balení kávy, ovšem nemleté. Protože speciální kávový mlýnek, natož kávovar, nevlastním, vytáhla jsem starý makový mlýnek po babičce. Takovou tu klasiku, kterou si pamatují od babiček a z vlastních domácností snad všichni (no, jasně, všichni mojí generace 😉 )

A teď se ranní vaření kávy proměnilo z automatické činnosti, kterou ráno, poloslepá, někdy skoro ani nevnímám (natočit vodu, zmáčknout čudlík, nasypat kafe, zalít, hotovo), stala činnost, které musím věnovat čas a pozornost.

Umlít kávu, na mlýnku, který skřípe (ten zvuk opravdu pamatuju ještě z dětství), dát vařit vodu do konvice na plotnu a počkat, až bude pěkně pískat.
Nejde to ráz na ráz. Když tu kávu ráno chci, musím do toho něco investovat. A ten čas, který to dělám, je taková ranní meditace.
Uvědomím si, jak často v životě my už přicházíme k hotovému. Pocítím vděčnost za všechno, co mám. Vzpomínky mi zaletí právě k babičce, ke „starým časům“, kdy se tahle ranní písnička skřípání a pískání ozývala téměř v každé domácnosti. Je to takové milé pohlazení.

A moje mysl letí dál, do doby, kdy káva byla vzácnou komoditou, a pily se náhražky, káva jen na doplnění vůně nebo ve svátek. Až se skoro stydím, když si uvědomím, že pro mě je káva samozřejmost – a kolik jí vlastně vypiju. Dotknu se myšlenkou všech těch, díky kterým tu kávu mám – tam, kde se pěstuje. Poděkuju matce Zemi, s omluvou za to, jak jsme my, lidi schopní se chovat k ní i k ostatním, jen pro vlastní pohodlí. Jak málo si jí vážíme. Není v tom pocit viny, jen vyjádření smíření s tím, že i já jsem toho součástí, a že to, teď a tady, jinak neumím. A že ona, ve své laskavosti, to chápe.

Káva je hotová, umletá, voda vaří, zalévám ji, míchám. A protože mám tolik ráda kávu voňavou a ještě voňavější, pořídila jsem si nedávno dvě kořenky – jednu se skořicí, druhou s kardamomem. Přidávám jednu, druhou nebo obě – podle toho, jakou mám zrovna chuť a jak se mi zdá den.
A do odpoledního hrníčku, který piju jen občas, si při obzvlášť slavnostních příležitostech dávám i kakao. Mňam.

Káva uvařena, den může začít, prvním, lahodným douškem…

Vím, že konvici i elektrický mlýnek bych mohla znovu sehnat velmi lehce. Měla bych o starost míň, vše by bylo ryhlejší, pohodlnější. Ale tak vám nějak nevím, jestli to vlastně stojí za to 😉

Tip

Dnes máme doma tolik pomocníků, že často péči o domácnost ani nevnímáme. Ale občas je dobré se trochu vrátit a uvědomit si, co všechno máme.

Zkusili jste si někdy v poslední době třeba ručně vyprat? Já, když jsem byla donucená, jsem zjistila, že už na to vlastně ani nemám fyzičku… což, trička a drobnosti, to se zvládne. Ale takové rifle a svetry – to je panečku dřina.

Nebo třeba vaření – dnes má skoro každý robota, ale uhníst pořádně kynuté těsto, ušlehat sníh nebo smetanu, to dá sakra zabrat… nebo nastrouhat mrkvový salát pro čtyři lidi.

A vždycky, když mě k takové zkušenosti život dovede, jsem obrovsky vděčná. Uvědomuju si, jak moc byli naši předci zruční, jak moc toho zvládali, uměli, dovedli. Jak byli propojení s podstatou věcí, jak vnímali čas a energii, které jsou nutné pro jejich vznik a správné provedení. A není divu, že díky takové poctivé práci často přirozeně pociťovali vděčnost, hrdost a pokoru. Ten pocit, když se nám daří něco opravdu udělat ve hmotě, je pro mě nesrovnatelný s jakýmkoliv jiným.