Lucie, noci upije

Dnes je svátek svaté Lucie. A jistě všichni znáte to přísloví „Lucie, noci upije.“ Dříve, podle juliánského kalendáře, připadal svátek sv. Lucie právě na slunovrat – to už dnes neplatí, a tak se k úsloví zároveň dodává „ale dne nepřidá.“ Přijde mi to vlastně takový dárek. Ještě před Slunovratem máme možnost začít pomýšlet na nové zrození. V té nejhlubší tmě si uvědomit, že už hlubší nebude a někde tam vpředu, i když tady ještě není, tušit světýlko naděje. Že se postupně zase probudíme, začneme tvořit a využijeme k tomu to, co teď, během tmavé části roku vzklíčilo.

Stejný princip funguje v každém procesu, při kterém se noříme do sebe. Vždy je tam ten bod, kdy tma dostupuje vrcholu. Kdy už jsme v nejvyšším zoufalství, odevzdání, tichu (podle toho, jaký ten proces je, jak jsme na něj připraveni a co si máme prožít), kdy cítíme, že se rozhoduje: buď, anebo

Je to moment, kdy si sáhneme na hranici nás samých. Dno, z kterého se můžeme odrazit. Moment, ve kterém spolu-rozhodujeme o nás samých, naší další cestě a našem směřování.

Tip

Dnes mám pro vás tip knižní.
Jako malá jsem u své babičky četla velmi zvláštní knihu o Lucii, která musela chodit každý rok upíjet noci. Přesně jeden doušek.

Byla ale netrpělivá, zlostná – a tak se jednou stalo, že usrkla té noci moc, a ztmavla.
A samozřejmě, hledala lék.

Pamatovala jsem si, že celá ta pohádka byla velmi zvláštní, netradiční, a chtěla si ji jednou zas přečíst. Název ani autora jsem samozřejmě už nevěděla, ale myslela jsem si, že to velmi snadno zjistím.

Nakonec mi to trvalo několik dlouhých let. Ale našla se!
Chcete-li si tedy přečíst knihu, která se váže k tomuto speciálnímu dni, doporučuju právě knihu Firma Hrášek a bernardýn od Oty Šafránka.