Bůh má jenom jedny ruce…

Ano, a to jsou ty naše.

Tohle úsloví se mi v mnoha směrech líbí. Připomíná nám, že když něco chceme, je právě na nás, abychom se pokusili to změnit. Že jsme to my, kdo si z velké části tvoří vlastní realitu, nebo, minimálně, postoj, jakým k ní přistupujeme.

V dnešní době jako by se na toto rčení tak trochu zapomnělo. A přitom je to právě teď, kdy nás dějinné události opět vedou k tomu, abychom se popasovali s něčím, co můžeme ovlivnit jen zčásti, nad čím zdánlivě nemáme žádnou moc. Naši vládci se drží osvědčené taktiky „Rozděl a panuj,“, moc moudrých rad od nich tudíž čekat nemůžeme.

Stále častěji slýchám výrazy jako „on nemůže nic dělat.“ To je obrovská iluze! Vždy něco můžeme. Samozřejmě, klíčová otázka zní, ne jestli můžeme, ale jestli nám předpokládané důsledky stojí za to. Jenže to už je naše volba, že?
Včera se mi sešlo několik takových situací, a když tu nad nimi tak přemýšlím, je mi smutno. Zároveň si uvědomuju, že je to do jisté míry naše lidská přirozenost. Tak se snažím neposuzovat, neodsuzovat, a vysílám do Vesmíru soucit s námi všemi, a prosbu, ať tentokrát tu velkou zkoušku lidské autenticity zvládneme. Dřív nebo později (za mě raději dřív, ale… )

Ano, ozvat se nebývá jednoduché. Stát si za vnitřní neochvějnou pravdou, voláním, které cítím, téměř vždy znamená vzdát se pohodlí, snadného života, nenápadnosti. Ale kdo jiný, než já má jasně vyjádřit, jaký je můj vnitřní svět? Ne bojem, ale s pevnými laskavými hranicemi?

Primátorka nejmenovaného města ostře odsoudila zákaz trhů, ale „ona prý nemůže nic dělat a flikovat nebude“. A kdo jiný s tím tedy může něco dělat, když je občany města volený zástupce, který má jednat v jejich nejlepším zájmu? Takže mlčí – a nechá proběhnout status quo.

Úředníci na nejmenovaném úseku prý „nemohou nic dělat“, protože „oni musí.“ Zaměstnanci firem nesouhlasí, ale „mají to nařízené“, takže to „musí dělat“. Ale oni nemusí! Ba naopak, neměli by. Oni by měli být první, kteří dodržují zákon a právo, a oni první by svého zaměstnavatele měli upozornit, že po nich vyžaduje nezákonnou věc. Smutné je, že se cílené porušování právních předpisů stalo tolerovanou normou – pod záminkou výhružek.

Ano, je to těžké. Je těžké se postavit nátlaku, bezpráví, zlu. Ale jde to. Historie i současnost jsou plné takových vlaštovek, které to udělaly. Čím jsou osamocenější, tím je to pro ně těžší. Ale mnohé z nich způsobily, že se začali ozývat další a další. Mnohé z nich prošlapaly cestu k tomu, co dnes považujeme za naprostou samozřejmost.

A tak, prosím, každý sám za sebe, až budeme mít na jazyku „já musím“ nebo „já nemůžu“ – se záštitou jakési vyšší autority, zastavme se. Zastavme se a uvědomme si, jestli nemůžeme, nebo – nechceme.
Nechtít je v pořádku. Ale je to minimálně autentická výpověď o nás samých. Jsme to my sami, kdo je za to nechtějí odpovědný, je to naše vlastní rozhodnutí.

Tip

Toto nemá být návod na kverulanství, boj, ani nic podobného. Spíš na klidné postavení hranic. A proto, několik tipů:

1/ Řiďte se vlastní intuicí. V každé situaci. Někdy jsme vedeni mlčet, protože se učíme neříkat za každou cenu naši pravdu. Jindy jsme ale vedeni promluvit, abychom se ji naučili vyjádřit. Mění se to, situace od situace, každý den. Je moc fajn být bdělý a jednou za čas náš dlouhodobější přístup zrevidovat. Je stále všude v souladu s tím, jak to cítím? Nebo už mi dává takovou ochranu, jistotu, že „já už mám vyřešeno a mě se to netýká?“

2/ Emoce, boj, strach – než začneme řešit, zkusme si uvědomit, v jaké energii jsme nastaveni. Tito tři pomocníci nám ukazují na naši situaci, jsou dobrými rádci, ale ne pány. Dejme si ruku na srdce, a ptejme se – co já teď můžu, co já teď mám?

3/ Nesouhlas stačí někdy vyjádřit slovně – prosté „to se mi nelíbí“ je komunikace – a často zjistíte, že v tom nejste sami. Nelíbí se to mnohým a to, že o tom jeden začne mluvit, znamená první krok ke společné domluvě. Ta třeba někdy nedopadne – ale často budete překvapeni.

4/ Buďme k sobě laskaví. Tolik let jsme učeni poslouchat, neptat se, dělat, co se nám řekne. Máme teď možnost učit se to změnit. Ale nejde to umět hned. Takže když to nezvládáme na milión procent, je to úplně v pořádku. Stačí, že jsme se svým lidstvím v kontaktu. Sbíráme zkušenosti. Příště to bude jiné.

5/ A buďme stejně laskaví i k ostatním. Oni mají stejný příběh. Učí se, stejně jako my. Stejně jako my v konečném důsledku slouží cíli našeho bytí, ve vší čistotě a lásce. Nikdo neznáme celý příběh.
Nálepky a soudy nám nepomohou, spíš naopak. Laskavost neznamená souhlas. Laskavost znamená pochopení. I hranice se dají vymezit s „nekompromisní laskavostí“.