Bez – moc

Teď, na začátku zimy jsem absolvovala dlouhou zimní procházku. Dlouhou znamená asi tak 15 kilometrů podhorským terénem. Vyšli jsme ale až odpoledne, do stmívání to bylo tak tak.

Bylo krásně, zimně, někde lehký poprašek sněhu, občas se jemné vločky sypaly z nebe, studeně nám sedaly na tvář a dávaly mrazivé polibky. Cesta krásně ubíhala, po týdnu sezení a práce u počítače jsem cítila, jak se v těle oživuje krevní oběh, až do těch zákoutí, kde se to děje právě jen při větší fyzické zátěži. A jak mi to dělá moc dobře.

Prvně trochu do kopce, pak dlouhou cestou lesem. A pak na louku, pláň, kde pořádně fučí. Do kopce. Už jdeme pár hodin, zima mi není, ale tělo začíná být unavené. Po cestě vnímám, co se v něm děje, věnuju mu pozornost.

A najednou je tu – ten bod, který tak dobře pocitově znám. Vím, že nejsem moc vyčerpaná, a že mi byl ukázán právě proto, abych si ho mohla osahat, prozkoumat, pochopit.
Je to bod vnitřního zlomu. Bod, ve kterém se můžu rozhodnout, jestli se poddám bez-moci nebo zůstanu v kontaktu sama se sebou. S tím, co je teď.

Cítím ledviny, a propojení, které mi zprostředkovávají s mou životní silou. Vnímám, že teď potřebují ujištění, podporu. Děje se něco, co začíná být nad jejich síly, nad momentální tok energie.
Ujišťuju je, že to není nic vážného. Soustředím se na to čerpání síly, jen ho pozoruju, jsem s ním. Nechci, aby byl tok větší, takhle to stačí. Teď. Teď a znovu teď. Na každý jeden okamžik mám sílu. Úplně v pohodě.

Co většinou vyčerpává, je ta představa, kolik té síly asi bude ještě potřeba, než… Než udělám tohle. Než dojdu tam a tam. Chápu, že když pošlu požadavek na celé to množství síly, ledviny se leknou panikaří. Tolik TEĎ nemám! Sakra, NEMÁM! MÁLO! křičí mi zpátky. A už to jede. Bezmoc. Plán, honem!

„Honem plán!“ znamená zpomalit, to už jsem se naučila. Nádech. Teď. Stačí malinký kousek síly. Máš? Mám. A teď? Zase mám. Jojo, jde to. Mám vlastně nekonečně mnoho. Teď, teď a teď. Fyzicky cítím, jak se celý ten program paniky přepisuje. Už není potřeba. Jdeme prostě dál, teď 🙂

Tip

Zpomalit, když potřebuju „honem plán“ je můj oblíbený trik. Chce to trochu trénovat, protože se to vlastně zdá nelogické a nesmyslné.
Ale jakmile se v tom okamžiku, kdy vaše tělo začíná panikařit, naučíte netlačit na akci a nechtít hned řešení, ale udělat aspoň jeden hluboký nádech, je vyhráno.

Tedy, skoro 😉

---