Únava

Den přes Slunovratem únava dostupuje vrcholu. Je to snad taková zkouška – vytrváme na naší cestě, když víme, že změna už je na dosah?

Vydáme-li se na novou delší cestu, zpočátku se nám jde lehce. Jsme plni nadšení, očekávání, nových vjemů a odhodlání. Vydali jsme se, a první impuls, rozhodnutí, nás stále vede. Překážky, pokud je vůbec vnímáme, se překonávají snadno. Ještě máme energii, ještě si pamatujeme, proč jsme se vlastně na cestu vydali, máme v čerstvé paměti náš záměr, rozhodnutí.

Ale čím putujeme dál, tím víc se energie proměňuje. Střízlivíme. Vydali jsme už něco zdrojů, energie, museli se přizpůsobit tuhle a tamhle. Nejde úplně všechno podle plánu – a místo představ nastupuje prožívání reality. Samozřejmě, stále záleží na našem postoji – někdo se umí přizpůsobovat snáz, někdo více lpí na původních plánech a představách a opouští je nesnadno.

A na každé pouti dřív nebo později přijde moment, kdy únava dostoupí vrcholu. Kdy se dotkneme bodu, ve kterém se nám, zhutněné, objeví to, co nám tak často dosažení cíle brání. Bod, který je jako úzká soutěska, a kterým buď projdeme – anebo to vzdáme. Vypadá to, jako by nám Vesmír házel pod nohy jeden klacek za druhým. Sesuje se tohle – a ještě tamto. A aby toho nebylo málo – ještě toto.

Je to zkouška. Poslední zkouška před dosažením cíle. Zkouška, jestli to opravdu myslíme vážně. Jestli jsme schopni zatnout zuby, zacpat si uši, abychom neslyšeli všechny ty našeptávače, kteří nám tvrdí, že to stejně nemá smysl – a prostě věřit svému původnímu rozhodnutí – a jít.

Myslím, že v tom tkví ten hluboký smysl – v tom, že překonáme naše vlastní démony. Že se naučíme vítězit sami nad sebou. Že nás potom zalije takový ten sladký, s ničím nezaměnitelný pocit hrdosti z toho, že jsme to zvládli. Že jsme se nenechali odradit hlasy v hlavě, které nám chtěly nakukat něco o bezvýznamnosti našeho konání. Ale že jsme přesně tímto naopak ten hluboký význam stvořili.

A tak, i když jsme unavení, klidně se zastavme. Ale nevzdávejme to. Ještě pár kroků a jsme u cíle.

Tip

Vytrvat. To je jediná rada. Přestat řešit smysl a zaměřit se pouze na cíl.

V nejvyšším bodě únavy nemá smysl se ptát proč – to už jsme si přece vyjasnili na začátku cesty. Teď se to může zdát hloupé a nicotné.

Ale cestu nemůžeme zhodnotit, dokud nedojdeme. Pokud to vždy vzdáme před koncem, nedozvíme se, co nás v cíli čeká – co tam pro nás božstva mají připraveno.

Takže počkejme s hodnocením – a prostě udělejme další krok. Nebo několik. Jsem si jistá, že se tato hutná energie zastavení dříve či později zvedne a my najednou uvidíme vše z jiné perspektivy.