Půst. Tak už to konečně pusť!

Období adventu vždy bylo zároveň obdobím půstu.
Půstem se dnes označuje např. i odlehčení stravy, vzdání se něčeho, co běžně v jídelníčku máme, ale dobrovolně se toho v tomto období zřekneme. Takže řekněme, že to začíná vyřazením masa a alkoholu (přičemž ryby se jíst mohou) a končí opravdu půstem – tedy pouze pitím čisté kvalitní vody.

Pravidelné půsty v té nebo oné podobě byly vždy nedílnou součástí koloběhu roku. To až v moderní sobě, s dostatkem, ba nadbytkem, jsme tato pravidla opustili a začali si dopřávat. A zároveň s tím jsme ztratili i to, co nám půst do života přinášel.

Kdo opravdu vnímá svoje tělo, ví, že ono samo si přirozeně řídí množství potravy, a to už od dětství. Mnoho dětí má období, kdy jí opravdu velmi málo, a pak zase období, kdy sní množství jako téměř dospělý člověk. V nemoci, v oslabení tělo přirozeně redukuje množství stravy a vybírá si takovou, která ho podpoří v jeho uzdravování.

Půst je cesta. Já sama jsem držela několik delších půstů a učím se čím dál víc vnímat, o co a v jakém množství si moje tělo říká. Právě teď, kdy jsem na hraně transformační nemoci, tělo jíst odmítá – nebo jí velmi minimálně. Dělá mu to moc dobře. Nemusí složitě trávit nepřirozené kombinace. Nepotřebuje teď výživu, protože odevzdává. Odevzdává vše, co se v něm nahromadilo, dává mi vědět, kde co drhne. V různých oblastech se střídá napětí a uvolnění. Pozoruju, odevzdávám, objímám ty části, na které jsem neměla čas, láskou a světlem.

A společně s tím objevuju spoustu mentálních nastavení. Nemám moc sil, a tak musím šetřit. V každém okamžiku se rozhodovat, co je opravdu důležité… Tohle, tohle a tohle jsi chtěla stihnout? Nenech se vysmát! Tohle se ti zdálo důležité? No, budeš ráda, když uděláš to úplně nejzákladnější – a to ještě mezi tím pěkně odpočívat, šetřit, vnímat, kdy už jsi na hraně. Každé přeťápnutí je hned znát.

A já? Moc si to užívám. Už delší dobu jsem vedena k odpočinku, k tomu, abych svoje základní a niterné potřeby dala na první místo a přestala je přehlížet. Abych opustila to nastavení Supermana, který všechno dá, všechno umí, všechno zvládne, a pak, když to přežene, někde v koutku brečí, že je na všechno sám.

A tak s pokorou procházím svými denními činnostmi. Někdy si na chvíli lehnu, někdy jsem brzy ráno probuzena, abych meditovala. Ráno zjišťuji, jak na tom tělo je, co mu teď dát, aby se pomalu dostalo do té síly, které je teď schopné. O nic se nesnažím, poslouchám – a pouštím.

---

Tip

Půst nemusí být o hladu. Je to o vzdání se něčeho, co pokládáme za běžnou součást nás samých. Je to stažení do nitra.

Půst můžeme držet v mnoha oblastech a mnohými formami. Jde jen o náš vnitřní postoj – co pustíme?

A je opravdu důležité přistupovat k němu s pokorou. Je to velmi silný nástroj – a pokud si ho vynucujeme, může nám velmi uškodit.
Několik půstů jsem přerušila, změnila plán, který se zpočátku zdál být tak jasný – a najednou to už nešlo dál.

Pokora a poslušnost – to je pro mě půst.