Vše přikryté bílou peřinou

Minulý týden jsme si mohli užít první sníh. Konečně! Dřív jsem mívala takovou divokou, jásavou radost. Nutila mě běhat, zkusit se koulovat, uválet aspoň malého sněhuláka a taky ten sníh hned ochutnat.

Dnes už to bývá jiné. Napadne první sníh a já stojím a obdivuju. Obdivuju, jak je najednou všechno krásné, pohádkové a čisté. Vnímám tu jiskřivost, užívám si dlouhé pohledy na malé závěje všude kolem, nasávám tak trochu tajemnou atmosféru, proměnu, která se se světem stala. A užívám si vločky padající proti nebi či proti světlu.

Pokaždé padají jinak. Některé těžké a hutné, mokré, ženou se k zemi nezadržitelně, rychle, jako kdyby spěchaly za svým vlastním cílem. A taky často hned tají – nevydrží, asi zpocené tím rychlým během.

Jindy se v prostoru vznášejí malé, krásné a něžné. Než se lehounce snesou za zem, ještě si nad ní pořádně zatančí. Není jich moc najednou, jsou jako sněhové víly, ale ráno je pak vidět buď tenounký sněhový poprašek – anebo bílá, načechraná peřina. Na tom vlastně nezáleží, co z toho vznikne, důležité je užít si ten tanec právě teď.

Nebo ty naducané, střední. Těch je spousta najednou, netančí ani nespěchají, padají cílevědomě a zodpovědně plní svěřený úkol – vytvořit pořádné závěje. Nevzdají se jen tak, padají dlouho, třeba celou noc. A úkol splní samozřejmě na jedničku 🙂

A letos jsem si první sníh užila hned dvakrát. První den, když jsme přijeli na místo, kde jsme se rozhodli soustředit se na práci pro sebe – druhé ráno už nebylo nic. A pak den poslední, kdy jsme se s místem našeho pobytu loučili. Oba dny jsme se prošli na silné energetické místo, pozdravili studánku a poděkovali za to, co jsme zde mohli prožít. Plodný a uvnitřňující pobyt z obou stran ohraničený prvním sněhem. Nádhera.

Tip

Znáte ten pocit, když je před vámi čisto a bílo? Nikdo tu před vámi ještě nešel. Jste první. První, kdo může porušit tuhle souvislou vrstvu.

Ve mně to vzbuzuje takový zvláštní, sváteční pocit. Jako kdybych objevila něco, co ještě nikdo neviděl. Měla možnost nakousnout něco úplně, ale úplně nového. Jedno je jisté, prvním krokem to kouzlo zmizí.

Někdy jdu opatrně, a skoro je mi líto tu krásu porušit. Jindy si se stopami hraju, vychodím srdíčko, nebo si dokonce střihnu „andělíčka“.
Jedno je jisté – všechno, co otisknu, je ihned vidět a opravovat nejde – můj výtvor tu zůstane jak svědectví o tom, co se tu dělo.

Dokud sníh neroztaje, nebo mé stopy nepřikryje nová, neporušená vrstva.
A pokaždé když nasněží, vnímám tu možnost začít znovu, úplně čistě.

---