Sváteční den

Zimní sváteční den pro mě má v sobě cosi pokojného. Je výjimečný. Jiný. Ráno se do něj protahuju, a cítím to chvění, jemné strunky příslibu. Možná je to tím, že ve sváteční den jsme více v kontaktu nitrem, skrz které vnímáme posvátno – něco, co nás přesahuje. Co k nám přichází, aniž tomu plně rozumíme, před čím přirozeně máme úctu.

Ve sváteční den jsme bdělejší k tomu, co „světíme“ – tedy pokládáme za mocné, silné. Aktivujeme ten koncept v naší mysli, a podporujeme ho rituály. A ideálně se propojíme i se všemi dalšími úrovněmi – usebráním, tichem, modlitbou… Naplňujeme zároveň hmotu, mysl i duši.

Dnes právě ta poslední složka často chybí. Zůstala hmotná a rozumová rovina, ta je nám všude přímo podbízena, ale ten přesah, ten nám byl často odňat. Pak instinktivně cítíme, že je náš sváteční den neúplný, že mu něco chybí. A odmítáme slavit. Vždyť je to stejně fraška, komerce, prázdná tradice…

Mnohdy máme pravdu, ale je to proto, že jsme se dobrovolně ochudili o podstatu toho, co dělá svátek svátkem. A neslavit znamená v tom pokračovat – zapomenout, o čem to celé je. Opomíjet to, co je nám nabízeno jako vodítko. Z výjimečného dne udělat všední. Odmítnout se účastnit neviditelného energetického spojení s ostatními lidmi.

Je pro mě fascinující, že když se dívám na svátky jiných zemí a kultur, často tak či onak najdu podobnosti. Jistě, forma, rituály, způsoby, to vše se mění. Ale koloběh zůstává stejný. Připomínáme si stejné zkušenosti – sklizeň, život, smrt, povedené dílo, moc, sílu a slávu našich Bohů. Vlastně je to taková oslava toho, co je nám tu na zemi dovoleno prožívat.

A tak slavme, tedy, spíše, svěťme. Stále přece záleží na nás samých, jakým prožitkem svůj sváteční den naplníme. Cesta, kterou se často vydávám já, je slavit po svém. Vyřadit to, co se časem zneužilo, najít si, co vlastně a proč si připomínáme a začít si to připomínat tak, abych s tím byla v souladu. To vše ale s respektem k tradici, k tomu, co nám bylo odkázáno. Pevně věřím, že to totiž často má daleko hlubší smysl, než si umíme představit.

Tip

Dřív byla každá neděle takovým malým svátkem. A dnešní neděle je druhá adventní, navíc si, v předvečer jeho svátku, připomínáme sv. Mikuláše.

To je jeden z těch, kterému také pomalu zvoní hrana, stejně jako už téměř odzvonila Barborám a Luciím. Možná proto, že vnímáme, že forma nám, a hlavně našim dětem, pomalu přestává vyhovovat.

A proto nabízím krásný pohled Terezy Kramerové o tom, jak by šlo v této tradici mnohé napravit. Dostanete se k němu tudy.

A vy jistě najdete svůj vlastní, jedinečný způsob.

---