Proč to dělám? Proč?

Proč je ta základní otázka, která nás vede ke kořenu. Proč znamená, že se pídíme po příčině. Po počátku všech věcí. A taky po motivu, záměru.

Je to otázka, kterou malé děti v určitém období dovádějí své rodiče na pokraj šílenství. Proč? No, protože když si to poctivě přiznáme, tak vlastně na spoustu těch jejich „proč“ sami neznáme odpověď. A je náročné ji hledat. Nemáme na to čas, kapacitu, znalosti, vědomosti, prostředky – a hlavně, zrovna teď je přece spousta důležitějších věcí…

Spoustu věcí jsme prostě přijali za dané. Takhle to má být. Takhle „se“ to má dělat. Tak to prostě je.
Ale když si začneme klást otázku „proč“?, dovede nás to k velmi zajímavým zjištěním. K tomu, že vlastně důvody svého jednání a konání mnohdy sami neznáme.

Někdy je to samozřejmě dobře. Toto jednání a přijetí je součástí toho „autopilota“, o kterém jsem již psala. Ale někdy je velmi žádoucí se zastavit, a uvědomit si, proč na tomhle nebo onom vlastně tolik trvám?
Jiná varianta otázky proč, je „o co mi jde?“ Tu mě naučila moje učitelka Ernestína a musím říct, že se často o sobě dozvím věci!

Proč a tázání obecně pokládám za něco, co nás udržuje v zájmu, v bdělosti k životu. Člověk, který se přestává vnitřně tázat, a má pocit, že je „všechno jasné“, jako by ztrácel vztah k něčemu vyššímu. Pokoru. Vědomí, že je na světě vyšší „rozum“, než ten náš.

Tip

Advent je i dobou, kdy většinou trávíme o trochu více času s rodinou. Pojďme si tedy zahrát hru na „proč?“
Mnozí z vás ji jistě znají a s dětmi doma hráli. Lze ji pojmout všelijak. Buď se snažíme poctivě odpovědět, anebo to pojmeme s nadsázkou, humorem, nadlehčením – a fantazii se při odpovídání meze nekladou.

Všechny varianty jsou krásné, a z mé zkušenosti se vytvoří takový až posvátný prostor, ve kterém máme možnost sdílet myšlenky, které běžně zůstávají zasuté někde hluboko.