Ruku na srdce…

Není snadné se v dnešní době vyznat. Je tolik informací, tolik možností, tolik různých variant. Často stojíme na křižovatce a zvažujeme, která možnost je pro nás ta správná. Zkoumáme důvody, argumenty, pro a proti – ty vnější i ty vnitřní.

Tolik lidí dnes usiluje o pravdu. Chtějí konat „správně“. Daleko méně jich ovšem usiluje o pravdivost. Cítíte ten rozdíl? Pravda se zdá být něco „tam venku“. Něco mimo nás, co je možné dokazovat, o co je možné se dohadovat, bojovat, za co je možné i umřít.

Ale pravdivost? Pravdivost se dotýká pouze nás samých. Vypovídá o nás, o tom, jak na tom zrovna jsme. Ochota být pravdivý dalece přesahuje dohady o pravdách. Vede do nitra. K tomu, co OPRAVDU vnímáme, cítíme. K tomu, abychom podle toho i činili a jednali. Pokud mluvíme o pravdivosti, vždy mluvíme o sobě samých.

Pravdivost je něco, co nám nikdo nemůže zkontrolovat, ani změřit. Měřítko a posouzení máme v rukou my sami. Jen my sami víme, jak moc jsme pravdiví – sami k sobě i okolí. Ten vnitřní barometr sice můžeme na chvíli ignorovat, přehlušit, můžeme si namluvit i zdůvodnit, že je to vlastně jinak – ale někde pod tím vším vždy velmi dobře vnímáme, jak to OPRAVDU je.

Říkám si – jak by to asi na světě vypadalo, kdybychom vždy, když se chceme začít dohadovat o pravdě, začali místo toho mluvit o pravdivosti? Tedy mluvit s uvědoměním, že to, co říkáme, se týká především nás samých? Že se nás to týká a dotýká, takovým a takovým způsobem?

Tip

Jeden z nástrojů, který nás přirozeně vede k pravdivosti, je ruka na srdci.
Mnoho lidí ji tam v mnoha situacích dává spontánně. Ruka na srdci nás zceluje, zklidňuje, propojuje s naším nitrem a zároveň s naším tělem, uzemňuje. Tak to vnímám já.

Když si kladete otázku, dejte si ruku na srdce. A ptejte se.
Jak to opravdu je? Co opravdu cítím? Opravdu věřím, že…

Není třeba dlouhého soustředění, zavřených očí, ani žádných jiných věcí. Úplně postačí tam tu ruku prostě položit. Lze to využívat kdykoliv, při práci, při rozhovoru, při procházce. A časem stačí se letmo dotknout, a naše tělo už ví – ano, jsem v kontaktu sám se sebou. Teď.